Přerod pokračuje. Učím se být dobrou, přítomnou mámou.

Od narození mé dcery jsem tu pro ni co nejvíc a vidím, že to nese svoje plody. Je mezi námi, zdá se zatím, zdravá vazba, volá mě k sobě trpělivě a s úsměvem vědoucím, že jsem nablízku. Zároveň je veselá a celá žhavá do života. Cítím velké naplnění.

Ale minulé dva týdny mě dostaly na kolena. Několikrát jsem brečela nad uvědoměním, že ji nedokážu udělat úplně šťastnou, že mi její potřeby přerůstají přes hlavu.

Pomohlo sdílení zkušenějších – moje ségra a kamarádka na Bali mi zopakovaly, jaká je past chtít udělat své dítě úplně šťastné, že si žije svůj vlastní příběh.

A já to vlastně vím. Cítím, že dobré mateřství je víc o tom, že jsem „jen“ přítomná máma a doprovázím svou dceru, než že se snažím její frustraci, nemoc a bolest mateřskou láskou odčarovat. To se mi totiž fakt nedaří a na tomto místě jsem se už víckrát potkala s pocitem, že jako máma selhávám.

Jak je tahle hrana i v maminkování důležité místo, někdy až tam poznám, jak jsem se vydala ze všeho a nemám pro sebe, ani pro to svoje nenasytné mládě.

Takže jak v současnosti o sebe pečuji?

– když Olivka poplakává a vzteká se, opakuji si pravé důvody jejich emocí – zoubky, nedaří se jí lézt dopředu, hračka se jí vzdaluje, je neklidná ze všech svých změn, už ji nebaví cesta autem, atd.  Opakuji si, že důvodem není, že bych byla špatná mámaOpakuji si, že to není osobní. Jedině tak jí dokážu dávat prostor, aby prožila a projevila, co a jak potřebuje a já zároveň zůstala dál přítomná a pečující, namísto abych se z čiré bezmoci vnitřně odpojila nebo se máchala v pocitu, že se zblázním.

– asi každý třetí den si pořádně zařvu do polštáře (vědomě tlumím decibely). Olivka bývá ve stejném pokoji, já jí řeknu, že si jdu teď zařvat, že to potřebuju a že to není její. A do polštáře na plné pecky vyřvu všechny nadávky, frustraci, pocity neschopnosti a další. A pak se to zlomí v pláč. Při tom si představuji, jak ze mě ten přetlak odtéká, jak se vyprazdňuje moje sklenice. Olivka mě při tom většinou se zájmem pozoruje, a když pak vystrčím svou zrudlou a ubrečenou tvář, zářivě se na mě usměje. Už jsem si všimla, že má snad ráda, když si takhle ulevuji, jako by to ulevilo i jí.

– čas jen pro sebe se mi po sekundách zvětšuje. Ještě před měsícem pro mě byla muka být hodinu bez Olivky. Ale teď vidím, že nám to třeba 2 hodiny týdně dělá moc 
dobře. Desetiminutovky tu a tam nepočítám, myslím skutečná odloučení. S rodinou je spokojená, to jsem moc ráda. A děkuji své mámě, že respektuje můj přístup, je s Olivkou vědomě přítomná, věnuje se jí a nedělá akce typu – „ále, to zvládne“ a šup s ní do kočáru, před barák, nechat pořádně vybrečet a spí jak dudek.

Našla bych toho víc ještě v rovině péče o domácnost i svoje nitro, ale dnes to stačí. Celkově vnímám svůj pokračující přerod. Bezdětné časy jsou už i z mých vzpomínek pryč. Nechápu, že ve mně vůbec žila možnost nestát se mámou, protože mi tahle role sedí jako zadek na hrnec. Upřímně jsem hodně překvapená sama sebou.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *